Přijetí druhého, jaký je.

Po zamyšlení nad tématem zjišťuji, že vlastně ani pořádně nevím, jak je definované slovo přijetí, co toto slovo znamená? Pokud se budu pohybovat v zadaném tématu vysvětlím spojení slov přijetí druhého takto: Jedná se o situaci, při které člověk druhého člověka plně toleruje s jeho veškerými vlastnostmi a to jak s dobrýma tak špatnýma. Zamysleme se ale nad situací, kdy je potřeba přijímat druhé. Pokud vím neexistuje žádná stanovená povinnost přijímat druhé lidi. Možná jen a pouze z hlediska morálního, což je spjato dle mého názoru se svědomím každé bytosti. Většina lidí žijících ve společnosti má potřebu komunikovat s okolím. Jedná se o zcela běžný jev. Ke komunikaci je ale potřeba někoho kdo nám bude naslouchat, začnou vznikat vzájemné sympatie mezi určitými kategoriemi lidí. Zde bych si troufl použít používané spojení, které zní takto: „Moucha k mouše sedá“. Chci tím vyjádřit pouze toto. Každý člověk má určité zájmy a pohybuje se ve společnosti lidí jemu blízkých, logicky dochází k situaci kdy si potřebují jednotlivci nebo skupina lidí pohovořit a svých zkušenostech nebo prožitých situacích v jejich životě.Postupem času se sympatie prohlubují až vznikne přátelství.Za přítele si vybíráme člověka nám něčím sympatického, zprvu vidíme jeho dobré vlastnosti. Pokud se ale začneme skutečně poznávat, jsem přesvědčen, že se odkryjí vlastnosti, které nám budou vadit. Záměrně neříkám, že jsou tyto vlastnosti špatné. Ve většině případů, kdy dochází k poznávání druhého člověka se každý člověk projevuje způsobem sobě vlastním. Používá daný typ nářečí, gestikuluje rukama apod. Každý člověk má právo chovat se dle svých zvyklostí, neměli bychom mu v tom bránit či ho nějakým jiným způsobem omezovat. Dle mého názoru je tato situace více než častá. Jen si to uvědomme, jdeme po ulici a uvidíme člověka vymykajícího se běžným standartám dnešní doby.Jako příklad můžu uvést výstřední oblečení, neobvykle upravené vlasy či jiné nezvyklé prvky. Jen málokoho z nás nenapadne myšlenka typu: „Co to má znamenat, to je hrozné jak si to může vzít na sebe…“ V tom horším případě máme potřebu druhému člověku sdělit informaci o tom, jak ojedinělý případ jste na ulici potkali a jak děsivě či nějak jinak vypadal. Já se ptám, kdo nám dal právo kritizovat druhého? Kde bereme tu jistotu k tomu abychom mohli někoho kritizovat? Hlavní otázkou ale zůstává proč tolik řešíme druhé lidi? Zamýšlíme se i sami nad sebou, nebo jen nesmyslně a zcela bezcílně napadáme druhé osoby? S těmito případy se setkávám téměř denně a to hlavně z řad kamarádů. Běžně kritizují a probírají osoby nám něčím známe, častokrát si neodpustí poznámku typu: „Ten pacient je velice nepříjemný, pořád má poznámky něco se mu nelíbí je prostě „děsnej.“  Já osobně si pomyslím, že situace může být jiná, problém nemusí být v pacientovy, ale v našem přístupu k němu. Často se mě kamarádky ptají proč je jejich přítel nemá rád, proč jim jejich vztah nefunguje tak jak by si přály a co mají dělat. Nejdříve se ptám, zda něco svému protějšku nepřikazují či dokonce nezakazují. Dle mého mínění potřebujeme každý určitou svobodu a volnost, to že s někým „chodím“ mi neurčuje právo říkat mu co má dělat či co dělat nesmí. Přátelství má být tolerantní a svobodné. Udivuji se nad názory mých vrstevníků, kteří si pod přátelstvím představují určité přivlastnění toho druhého. Není to spíše o vzájemném porozumění, pomoci a fungující komunikaci mezi námi? Pokud nepřijmeme druhého jaký je a budeme k němu od nás směřovat jen výčitky těžko bude tento vztah fungovat tak jak si budeme sami přát. Pokud doma pracuji často se setkávám s jakousi agresí vůči mému postupu při konkrétním úkolu. Proč nemůžu mít svůj postup? Nejprve to zkusím tak jak chci já, poté až zjistím že tato cesta je zdlouhavá či jinak omezující zkusím tvou radu, i já chci mít určitý prostor k získání vlastní zkušenosti a uplatnění vlastního postupu. Pokud si druhá osoba stále trvá na svém mínění a je přesvědčena o nesprávnosti mého postupu zeptám se proč si je tak jistý o jeho nesprávnosti. Příjmu jakoukoliv pravdu něčím podloženou, řekne-li skutečné důvody něčím podložené jsem ochoten na jeho radu přistoupit, pokud ne tak se bohužel nenechám ovlivnit. Samozřejmě musíme brát v úvahu rozdílnost situací. Jinak budu uvažovat při práci s elektrotechnikou o které již něco vím, než při práci v nemocnici o které nevím vůbec nic.V této situaci jsem zcela odkázán na rady okolí.Stejně jako já nikoho nepřesvědčuji o své pravdě tak ani já nechci být přesvědčován. Nikdy nikomu neříkám co dělá špatně jelikož nikdy nevím zda to skutečně špatně provádí. Ve většině případů se jedná o subjektivní pohled, nikoliv o pravdu. Já osobně používám tuto větu: “Pokud ti někdo říká, že něco děláš špatně a jeho tvrzení není podloženo, neznamená to, že to děláš špatně, jen to děláš jinak než se jemu líbí.“ Možná máte pocit, že odbočuji od zadaného tématu, ale podle situací nahoře popsaných se dá celkem snadno vydedukovat jak důležité je přijímat druhé lidi takové jací jsou. Přičemž je naprosto logické, že naše kritika nejen že nepřinese řešení problému ba naopak přispěje ke zhoršení vztahu mezi dvojicí lidí. Důležité je umět kritiku říci, je správné uvést důvod co se nám na dané věci či postoji nelíbí a umět pochopit druhou osobu v jakém je rozpoložení a situaci. Já osobně rád diskutuji o svých chybách a vlastnostech které druhým vadí, je však nutné vidět u druhého snahu nám pomoci. Kritika druhých se ne vždy snadno přijímá, ale je to určitý rys naší osobní vyspělosti. Pokud dokážeme přijímat druhé osoby brzy si všimneme toho, že komunikace je mnohem snazší a příjemnější.